Syn.: Abies menziesii Mirb., Abies taxifolia C. Presl, Abietia douglasii (Sabine ex D. Don) A. H. Kent, Pinus douglasii Sabine ex D. Don, Pinus taxifolia Lamb., Pseudotsuga douglasii (Sab.) Carr., Pseudotsuga taxifolia (Lamb.) Britt.
Česká jména: jedle Douglasova (Polívka 1902), douglaska tisolistá (Dostál 1950, Klika 1953, Hejný-Slavík 1988, Mareček 1999, Kubát 2002)
Slovenská jména: douglaska tisolistá (Dostál 1950), duglaska tisolistá (Marhold et Hindák 1998)
Čeleď: Pinaceae Spreng. ex F. Rudolphi – borovicovité
Rozšíření: Nominátní varieta (na našich snímcích) se vyskytuje v pobřežních oblastech západní části Severní Ameriky – západní okraj USA a jihozápadní část Kanady. Severní hranice dosahuje na ostrově Vancouver 52° severní šířky (v kanadské Britské Kolumbii), areál dále pokračuje na jih asi 2200 km podél pacifického pobřeží až do Kalifornie (oblast Yosemitského národního parku). Východní hranice rozšíření je ohraničena přibližně hřebeny pohoří Kaskád a Sierra Nevada. Vertikální rozložení 0–2300 m n. m. V Evropě se semena této dřeviny poprvé objevila v roce 1827, na našem území byla douglaska poprvé vysazena v roce 1842 v Chudenicích.
Kromě zde představované nominátní variety se v Severní Americe vyskytuje ještě Pseudotsuga menziesii var. glauca, která se vyznačuje kratšími šiškami s podpůrnými šupinami, které jsou nápadně ven vyhnuté, a modrozelenými až šedozelenými listy. Tento taxon je charakteristický pro hřeben Skalistých hor, na sever zasahuje až k 55° severní šířky a na jih až do severního Mexika, místy, např. v národních parcích Jasper a Banff v Kanadě, patří k dominantním dřevinám.
Ekologie: Roste v oblastech s přímořským klimatem, s mírnou vlhkou zimou a chladným relativně suchým létem, s malým kolísáním teplot a krátkým mrazivým obdobím. Srážky soustředěny na zimní měsíce. V Kaskádovém pohoří je klima o něco drsnější. K zastínění je druh zprvu poměrně tolerantní, v době dospívání na světlo středně náročný. Oblibuje hluboké, hlinité živinami dobře zásobené půdy, propustné a dobře provzdušněné, s pH 5–6.
Doprovodní dřeviny na pacifickém severozápadu jsou Thuja plicata, Tsuga heterophylla, Picea sitchensis, Abies grandis, Abies procera, Quercus garryana, Alnus rubra. V pohoří Sierra Nevada roste hlavně s Abies concolor a Pinus ponderosa, v pobřežní části Kalifornie především s Sequioa sempervirens a s Notholithocarpus densiflorus. V oblastech s častými katastrofickými požáry vytváří i čisté nesmíšené porosty na úkor ostatních dřevin. Silná borka v dolní části starších kmenů a na hlavních kořenech a také schopnost vytvářet adventivní kořeny jsou hlavními faktory, které umožňují douglasce přežít druhy proti ohni hůře vybavené. Bez ohně by v podstatě byla v oblasti přirozeného areálu postupně nahrazena dřevinami tolerantnějšími k zástinu.
Popis: Vysoký až velmi vysoký strom, v pralesích dorůstá 55–100 m výšky a 1–3 m v průměru. Koruna zprvu kuželovitá, ve stáří zaokrouhlená, nahoře nepravidelně zploštělá. Kmen dlouhý, válcovitý, u starších stromů přirozeně vyvětvený. Borka u mladých jedinců hladká s pryskyřičnými puchýřky, u starých stromů korkovitá, silně rozbrázděná v silné podélné červenohnědé hřebeny, oddělené hlubokými prasklinami. Tloušťka kůry může dosahovat 15–30 cm i více. Letorosty žlutohnědé až hnědé, s roztroušenými krátkými chlupy nebo až lysé. Pupeny lesklé, kaštanově hnědé, jemně pryskyřičnaté, s typickým vřetenovitě zašpičatělým tvarem. Jehlice na větvičkách spirálovitě uspořádané, leskle zelené, 15–35 mm dlouhé, na horní straně s podélnou rýhou, vespod se 2 pruhy bělavých průduchových řad. Báze jehlice, na rozdíl od jedlí, je stažena do krátkého řapíku. Rozemnuté jehlice mají velmi příjemnou citrusově balzámovou vůni, vytrvávají na větvích až 5–8 let. Samčí šištice podlouhlé, válcovité, 12–23 mm dlouhé, oranžově žluté, samičí konické, zelené nebo purpurové. Šišky nerozpadavé, hnědé, krátce stopkaté, dole visící, 5–10 cm dlouhé, asi 3 cm široké. Semenné šupiny okrouhlé, celokrajné, asi 2 cm široké. Výrazné zpět neohnuté podpůrné trojcípé šupiny vyčnívají ze šišky. Semena trojhranné, asi 7 mm dlouhé, křídlaté. Kvete v květnu až červnu, šišky dozrávají koncem první vegetační sezóny.
Dožívá se stáří 500–1000 let.
Využití: Patří k nejvýznamnějším severoamerickým koniferám, produkující jedno z nejlepších užitkových dříví. Po sekvojích nejvyšší americký druh zvaný „monarchou lesů pacifického severozápadu“. Státní dřevina Oregonu (USA). Dřevo je pryskyřičnaté, velmi kvalitní, s bělí do 5 cm silnou a s jádrem nažloutlým hrubě vláknitým, nebo jemně žilkovaným načervenalým. Využívané pro různé účely, zejména jako stavební a konstrukční, vhodné také na stavbu mostů, na telegrafní tyče a železniční pražce, na okenní rámy, papír apod. Pěstuje se i na plantážích vánočních stromků s rotací 4–7 let, kvůli dosažení žádaného tvaru je však nutné každoročné zastřihávání pupenů.
Původní obyvatelé Ameriky kromě dřeva, které sloužilo ke stavbě obydlí, jako palivo i k výrobě nářadí, využívali také pryskyřici, a to jako těsnící a spojovací materiál, také však k výrobě mastí podporujících hojení ran. Obzvláště velkou oblibu mělo dřevo douglasky u původních obyvatel oblasti Polynésie, zejména domorodců Havajských ostrovů, kteří dováželi plavením douglaskové kmeny a stavěli z nich válečné kanoe. Dřevo také využívali k výrobě harpun, kopí a také užitkových předmětů pro domácnost.
Poznámka: Douglaska tisolistá byla velmi úspěšně introdukována do mnoha lesních oblastí mírného pásma. V lesích střední a západní Evropy je douglaska nejčastěji pěstovanou a nejlépe osvědčenou cizí jehličnatou dřevinou, v Česku na ploše asi 4000 ha (0,2 % rozlohy našich lesů). Své uplatnění našla v Evropě také jako významná soliterní parková dřevina.
Druhové jméno nese na počest anglického botanika A. Menziese.
Rekordy druhu: Současný pravděpodobně nejvyšší strom v Evropě je přes 65 m vysoká douglaska tisolistá rostoucí ve Velké Británii. V Německu je rovněž nejvyšším stromem 60 m vysoká u Ebersbach am Neckar.
Nejvyšší douglaska současnosti má výšku 100,5 m a roste v E. Fork Brummit Creek v Coos County ve státu Oregon (USA).
Největší objem: 350 m³ (výška 74 m, 423 cm v průměru) Red Creek Fir na ostrově Vancouver (Britská Kolumbie, Kanada).
Největší v literatuře uváděné douglasky v minulosti měly dosahovat 117,3–120,4 m a průměr 4,6 m. Rostly prý počátkem 20. století poblíž Mineral ve státu Washington (USA), nejstarší pokácený jedinec v této oblasti údajně dosahoval 1 400 roků.
Fotografováno v září 2006 (Česko, zámecký park na Sychrově a okolí Liberce).